Historie restaurace U Kollerů

Ve starobylém hostinci žije rodina Kollerových bezmála 180 let. Jeho kamenné zdi se průběžně přestavují a modernizují. I v 21. století se interiér mění, ale původní duch pohostinnosti zůstává.

Koller je starobylé příjmení, které se v místních matrikách objevuje v různých podobách. První prapředci rodu přišli na Moravu ze Švýcarska, původem byli sýraři a hlásili se k luteránství. Usadili se v Nezdenicích u Uherského Brodu, kam je po morové ráně pozvali kolem roku 1730 zdejší majitelé panství. O tom, že vedle sýrařství provozovali i pohostinství, svědčí první zachovaná zmínka s jejich jménem v úředních knihách města, kde žádají výplatu za ubytování a stravu procházejícího vojska.

Hostem tu byl Palacký

Jedni z pozdějších Kollerů-bratři Jan a Václav, odešli z Nezdenic na Valašsko, konkrétně do Vlachovic a Mirošova jako mistři sýraři. Když bylo řemeslo na ústupu, koupili bratři někdy kolem roku 1825 zájezdní hostince-Václav v Poteči a Jan v sousedních Valašských Příkazích. V Uherském Brodě jedna větev rodu zůstala a dodnes provozuje krčmu vedle pivovaru. O potečské hospodě se traduje, že v ní, ještě v dobách, kdy patřila brumovskému panství, často přespával mladý František Palacký, jenž studoval v Trenčíně a do vesnice zajížděl spolu s formany, kteří se tu občerstvovali. Slavný historik ve svých pamětech uvádí, že ho jednou tato zastávka dokonce zachránila před velkou vodou, která se hnala Vlárským průsmykem.

Nejstarší rodový pamětník František Koller je jen o rok mladší než Československo, ale jeho vzpomínky by mu kdekdo mohl závidět. „Poprvé jsem na pípu sáhl v deseti jedenácti letech. To mě rodiče nechali samotného doma a šli na pole. Já se mezitím staral o hosty. Přišel pán, kterého jsem neznal, ke všemu se měl a mě nechal ručně nahánět vzduch do trubek a chtěl si pivo načepovat. Okřikl jsem ho, ať na to nesahá, když tomu nerozumí. Otec později přišel z pole a velice se tomu s oním mužem smáli. Až pak jsem zjistil, že to byl tatínkův velký kamarád a navíc klobucký hoteliér." Tento způsob zaučování zažily i dnešní generace. Dcera pana Kollera ještě nedosáhla ani na pípu, a už obsluhovala hosty (dávala si pod nohy bednu od sodovek). Vedle pohostinských služeb rodina tradičně držela i řeznictví, od něhož ale Františkův otec upustil a přenechal živnost svému švagrovi.

Tři piva za bůra

Příležitost k rozšíření živnosti dostali Kollerovi v polovině dvacátých let, kdy se stavěla Masarykova dráha ze Vsetína do příhraniční Bylnice. „Hostinec navštěvovali dělníci, kterým se přezdívalo barabi, ti hluboko do kapsy neměli a my jsme vydělali slušné peníze. Stačilo počkat pět šest roků a byli jsme rádi, že jsme živnost nepoložili," říká pětaosmdesátník František Koller, který dodnes s radostí vzpomíná, jak před slavobránou vítali prezidenta Masaryka. Podobné problémy s úřady, jako dnešní provozovatelé restaurací měli kdysi i jejich předchůdci. Aby tatínek pana Františka mohl splnit nařízení a zvýšit stropy, musel část polností prodat. „V té době jsme hostům nevařili, maminka dělala výjimku jen při posvíceních, jarmarcích a takzvaných tarmacích, kde se prodával dobytek. To vyvařovala sedlákům a prodavačům svůj výborný pajšl. Ukuchtila tenkrát na třicet porcí, kouřily se egyptky a viržinka a k tomu se vypilo dva a půl hektolitru piva," přemítá pan Koller. Jídlo zapíjeli chlapi brumovským dvanáctistupňovým pivem. Litr a půl zlatavého moku stával pět korun a z pivovaru jej přiváželi v dřevěných pětadvaceti nebo padesáti litrových sudech, které se v létě obkládaly ledem. Ten v ledárnách vydržel až do pozdního léta. „Musím vás vyvést ze zažitého omylu, že slivovici, bylinné a vaječné likéry jsme kupovali u velkoobchodníků. Není tomu tak. Slivovice se vypálila v pálenici a mohla se prodávat. Na likéry se sehnal líh, tresti nebo vajíčka a někdy tatínek přinesl z hory hořké byliny a ty se v tom lihu luhovaly," uvádí otec pěti dětí.

Vždy bylo veselo

Do počátku druhé světové války štamgastům sloužila letní kuželna. V neděli odpoledne se pánové sešli a dorostenci uhrabávali pískovou dráhu a stavěli kužele. Mládež si u Kollerů ráda zatančila při cimbálovce, která do Poteče jezdila z Valašských Klobouků nebo až od Vsetína, staří mastili karty. Když za druhé světové války nebylo moc peněz, hrálo se o zápalky a když nebyla živá muzika, postačila k dotvoření sousedské nálady starý gramofon. „Tehdy maminky doprovázely své dcerušky na taneční zábavy. Stařenky seděly na lavicích u oken a plkaly, zatímco synové z vážených rodin si chodili jejich ratolesti žádat o tanec," usmívá se nad pohádkovou vzpomínkou bývalý pan hospodský a pokračuje: „Na konci války rychlokvašení partyzáni s nadšením podřezali v Poteči telefonní sloupy a pak vtrhli k nám a vyškubli telefon ze zdi. Jediný, který v dědině byl."

Téměř loučení

V polovině padesátých let prodělal hostinec velkou rekonstrukci, takže se dědina konečně dočkala kulturního sálu s jevištěm, na němž se ve „zlatých" šedesátých hrálo nezapomenutelné ochotnické divadlo, které organizoval pan řídící s manželkou. Řízením osudu se stalo, že jejich syn se zalíbil nejstarší dceři hospodského Františka a pár let nato se konala svatba. „Hektarové pozemky jsem musel „darovat" státu, naše hospoda padla do klína Jednotě a já se přiživoval v JZD. Jako sedlákovi mi hrozilo vystěhování do pohraničí, ovšem i na MNV byli slušní lidé a já s rodinou jsem nikam nemusel," rozpomíná na nelehké chvilky vážený muž. Bývalému majiteli sice vzali živnost, ale nechali ho v hospodě dělat vedoucího. Zřejmě proto, aby mu nemuseli hledat nové ubytování. Nálevna totiž souvisí s bytem. Po devětaosmdesátém roce mu majetek vrátili a on spolu se synem do svých pětasedmdesáti let v pivnici podnikal. Ačkoli se celý život pohyboval mezi pijáky, málokdo mohl říct, že ho zahlédl ovíněného. „Cigarety mi nikdy nic neříkaly, ale ten nespočet balíčků cigaret, které jsem inhaloval jako pasivní kuřák, se mi dnes na zdraví projevily rozedmou plic," podotýká starý pan Koller.

Na vlnách Svobodné Evropy

Někdy až přehnané hygienické předpisy, sužující současné majitele restaurací, dřívějším hostinským tolik vrásek nedělaly. Půllitrové sklenice se opláchly ve vodě se sodou, z pivovaru přijeli technici jednou za měsíc a po nekuřácké zóně nebylo vidu ani slechu. Až později se zavedla Kniha přání a stížností, která však byla pro smích. Po potečském okolí se už za prezidenta Novotného rozkřiklo, že u Kollerů jsou nejlepší zábavy napěchované popovými šlágry. Pověst si místo nezkazilo ani za normalizačního běsnění a zmínky o pivnici se dostaly i na rádiovou stanici Svobodná Evropa. A jaká je její budoucnost? Pan František má nástupce ve svém synu Jiřím, snaše Ivě a jejich dcerách. Jméno Koller tady někdy možná vymře po meči, ale i nadále se bude chodit na pivo „ke Kollerům".

Jakub Kratochvíl

Vyšlo jako článek: Krčmář s rodokmenem
Publikováno: NAŠE RODINA - číslo 18, ročník 36, publikováno 4. 5. 2004